Můj první zápis do školky aneb příště šálu s sebou (2)

Ve čtvrtek 21. března jsem poprvé vypravila sebe a své dvou a půlleté dítě na zápis do školky. Máme to hned naproti a tak jsem si řekla, že nejlepší bude vyrazit před obědem. To tam určitě nikdo nebude.

Nebyla jsem sama, koho to napadlo. Hned za vstupem do školky začínala fronta. Ve vzduchu viselo lehké napětí. Neměla jsem tušení, co vlastně zápis obnáší, a tak jsem si řekla, že to určitě půjde rychle. Ukázalo se, že můj syn měl lepší předtuchu než já, jelikož si sbalil do svého batůžku pár autíček. Zahájili jsme hru. Byla jsem ještě plná energie a optimismu. Přidaly se k nám i některé další děti. Za pár minut však přestala být autíčka atraktivní. Daleko atraktivnější byly věci pověšené na zdech (které padaly), schody, místnosti, kam bychom asi neměli chodit a jak jinak předměty ostatních dětí. S přicházející únavou se paradoxně (jak to tak bývá) zvyšovala synova rychlost a nezadržitelnost. Po tři čtvrtě hodině jsem už v mírném pocitu zoufalství vytáhla šálu, uvázala z ní hada, syčela a lovila na střídačku plyšáka a svého syna. Po očku jsem sledovala ostatní čekající a přemýšlela o tom, jak je možné, že jejich děti jim sedí na klíně, či v klidu stojí.


428 MŠbudova na podzimZahrada_hry1MŠ z ulice

 

Po hodině přišla vytoužená chvíle a vstoupili jsme do místnosti, kde probíhal zápis. Jediný, kdo situaci s přehledem zvládal, byla paní ředitelka. Milá, příjemná, věcná. Můj syn lítal z místnosti do místnosti, kreslil do formulářů a okusoval paní ředitelce propisku. Já jsem se ho s posledními zbytky trpělivosti snažila korigovat, což vedlo k jeho náběhům do hysterie, neboli to vlastně k ničemu nevedlo.Z toho, co mi paní ředitelka říkala, vím asi polovinu. Necelou. Závěr našeho pobytu ve školce byl už jen třešničkou na dortu. Můj syn si lehl na zem, že domů nechce. Spolupráce z jeho strany byla na bodu mrazu a všichni ti, co ještě přišli po nás (a že jich bylo), koukali, jak se snažím obléci tu ležící hadrovou panu, která mi po víc než hodinovém pobytu ve školce zbyla z mého syna. V takových chvílích jen tiše doufám, že mě přihlížející rodiče chápou. Když přemýšlím, co si vlastně pamatuji za informace, tak se mi vynořují hlavně dvě čísla, 10 a 40. Deset je volných míst ve školce a čtyřicet je žadatelů, v Příbrami asi nic výjimečného. No, asi to neklapne, ale příští rok už budu  mazák a těch autíček přibalím synovi do batůžku víc. A šálu k tomu.Hanna/24.3.2013

Další informace