Blog zoufalé matky aneb Zoufalá matka se opět nevzdává (2)

Někdy přemýšlím, proč mám potřebu psát o svých rodičovských pocitech zoufalství. Asi v koutku duše doufám, že někdo z těch, co si to přečtou, jsou na tom podobně  a já si tak nemusím připadat jako šílenec v kojící podprsence, kterou už ani po kojení nezapínám.

Dnes bylo normální ráno. Zaspali jsme. V rámci úspory času stanovuji priority. Syn se musí obléci, protože jde do školky, dcera jen trochu, ještě neleze a stejně ji schovám pod bundu. Já musím jen vypadat oblečeně, doladím to až

 se vrátím. Vycházíme 5 min. poté, co jsme měli být ve školce. Musíme vypadat fakt zajímavě. Syn kvalitně oblečen, chodí do lesní školky. Boty už mu nemyji, zbytečná práce, mají překrásnou jílovou barvu, stačí jen fígl, jak je obouvat, aby se  neloupala. Rukavice má moje. Jeho jsem nenašla. Tak jako svoje brýle. Což je důvod proč jsem nenašla ty rukavice. Já mám na sobě elegantní stoletou bundu svého otce, abych do ní  mohla zapnout dítě v nosičce. Na nohou fakt docela pěkné zimní boty. Naštěstí nejsou průhledné, takže si nikdo nevšimne, že bez ponožek. Prostě v hromadě nesloženého prádla najdete vždy zákonitě jen fusekle, které k sobě nejdou. Nebo najdete jen jednu. Těhotenské kalhoty, které po půl roce od porodu stále ještě nosím (jiné mi nejsou), zakrývá bunda, takže vypadají jako standardní džíny. A pod bundou pyžamo. Je to úsporná varianta. Svlékám se až doma. Neučesané vlasy  zakrývám šátkem. S tou megabundou fakt cool kombinace. Syn mi dal naštěstí půlku žvejky, kterou si vyprosil, takže hlad skoro necítím. Snídaně počká. 

Proti mně jde osoba. Znám ji. Krásnej vohoz, skvělej sestřih, krátká sukně báječně ladí s nádhernejma kozačkama. Make up jak z kosmetiky. Áaaaaa.

Svým výrazem obličeje se snažím říci asi toto: jo, vím, že nevypadám zrovna dokonale, ale můj vzhled není vůbec podstatnej na rozdíl od mýho mateřského poslání, víš, není vůbec jednoduchý zvládnou vypravit sebe a dvě děti. Kdybych chtěla, vypadám úplně, TOTÁLNĚ, jinak. Jsem matka. Nemám čas na takový podřadnosti, jako je outfit…..

No, vlastně se na ní radši moc nedívám. Když jen tak letmo zvednu oči, abych pozdravila, všimnu si, že se usmívá. Abych řekla pravdu, nevypadá to úplně jen na milé usmání z radosti ze setkání. Jo, jsem vtipná, jo, vypadám mírně zoufale. Jo, někdy to prostě nedávám. Jo, někdy bych chtěla bejt kočka, jo někdy … nevzdám se. Nikdy se nevzdám. Tak přísahám.

11.2.2015, hanna

Další informace