Deník z cesty aneb zoufalá matka na dovolené (2)

Rodičovská dovolená má jednu zásadní výhodu. Jelikož už na dovolené jste, nemusíte si ji brát. Vyrážet na cesty tak můžete dle své chuti, energie a do jisté míry i obsahu domácí kasičky. A jelikož díky rodičovskému kolotoči nestíháte vidět své kamarádky tak často, jak byste chtěli, a na pískovišti nemůžete probírat detaily soukromých peripetií, jak byste potřebovali, napadne Vás báječná myšlenka - vyjet někam společně. Výlet šesti matek s deseti dětmi, až na dvě do tří let, včetně několika kojenců. Paráda. Jen Vám v tu chvíli úplně nedojde, co přesně jste to vymysleli...

Den první: 

Vyjíždíme pouze s hodinovým zpožděním. Jsme nadšené, vzájemně si gratulujeme. 

Po hodině víceméně pohodové cesty protkané dětskými písněmi a několika

 drobnými breky přijíždíme na pohádkové místo. Chata na samotě v lese, pozemek protíná krásný čistý potůček s roztomilým mostkem, trampolína, pískoviště, hopačka, ohniště, venkovní sezení. Děti nemají kam utéci. Báječné místo.

Vybalujeme.

První dítě vbíhá v bačkůrkách do potoka. Začíná kolotoč uspávání, krmení, přebalování a vyjasňování hranic "moje, tvoje, jeho".

Je krásně. Tušíme, že naposledy, hlásí déšť. Rozhodujeme se proto opéci si pár buřtů. 

Do přípravy ohně jsme zapojili i děti. Nosí klacky do ohniště, až na Šimona, který je zase vyndavá. 

Úspěšně zapalujeme oheň. Děti stále nosí klacky. Některé přikládají. Oheň sílí. Nervozita se zvyšuje. Několik buřtů je již snědených. Ještě jsme nezačali péct. 

Děti jsou až na vyjímky izolovány za lavičky. 

Den končí. Všechny se nakonec scházíme i se svými věrnými chůvičkami v kuchyni. Vylaďujeme kanály a otvíráme první lahev výborného moravského vína. Prostor je vcelku uklizený a čistý. 

Den druhý: 

Prší. Podle meteorologických aplikací je polojasno bez deště. Další předpověď počasí je proto dosti nedůvěryhodná. Dopoledne trávíme docela úspěšně v interiéru s kratšími venkovními výpady, když prší o něco méně. Nedá se už úplně mluvit o pořádku, ale ještě to jde. 

Další dítě vbíhá v bačkůrkách do potůčku. Už ani ten mostek nám nepřipadá tak roztomilý.  

První dítě má únavový hysterák. Kvůli pacholíku. 

Po poobědovém odpočinku se rohodujeme riskovat a vyrážíme na výlet do nedalekého "farma parku", kde, jak doufáme, se děti dostatečně vyřádí. 

Vašík se špatně vyspal a chytá hysterák už u vchodu. Myslí si, že velcí kluci ještě nedorazili a on na ně prostě bude čekat. Kluci už jsou dávno v areálu na atrakcích. Vašík stále odmítá opustit místo čekání. Maminka se vrací opakovaně pro Vašíka. Začíná plakat i Vašíkova sestra, která musí na maminku čekat s námi uvnitř. Po 30 minutách Vašík vstupuje do areálu. 

Risk se vydařil. Vyjasnilo se, areál pro děti parádní, spoustu fajn, hezkých, zábavných atrakcí. Až na pár nutných uspávání, bez problému, bez pláče. Máme se báječně. 

Už jsme tu dvě hodiny. Čas jet. Rozhodnutí o návratu přichází pozdě. Miki dostává hysterák, únava o sobě dává vědět. Scházíme se s ostatními. Rafík má taky hysterák jen nejasného původu. Další děti dostávají drobné hysteráky. Některé je mají během cesty k autu opakovaně. 

Ještě než jdeme spát, padá na Davídka garniž. Naštěstí bez zranění. Pouze drobný šok. Hlavně pro matku. 

Děti jsou uloženy, uspány. Zatím jsme si toho příliš říci nestihly, ale nevadí, snad dnešní večer a druhá lahev vína.... 

Den třetí: 

Prší. Ukazují to i meteorologické aplikace, takže fest. Pobyt v interiéru už není tak pohodový jako včera. Prostor začíná být malý. O pořádku nemůže být ani řeč. Snažíme se o interierové aktivity, ale věkové rozdíly dělají své. Rovnováha mezi tvořením a ničením vytvořeného je narušena. Musíme ven.

Další dítě chytá únovaný hysterák. Kvůli rohlíku. 

Pro odpolední výlet jsme vybrali nedalekou Parazoo (zoo pro zvířata po zranění). Děti jsou natěšené. Cestou do Parazoo narážíme na objížďku. Značení není úplně dokonalé. Bloudíme. Lucka s Rafíkem se nám ztrácí. Nedaří se nám s nimi spojit. Marunka chytá hysterák v autě.  Po 30 minutách přijíždíme k Parazoo ( mělo to být 10). Stále prší.  

Přicházíme ke vchodu. Parazoo je z důvodu rekonstrukce zavřená. Zpátky jet nemůžeme. U Vašíka je příliš vysoké riziko hysteráku a tak se procházíme kolem Parazoo. Stále prší. Ptáme se na dětské hřiště v okolí. Po chvíli hledání přicházíme ke hřišti. Ukazuje se, že jde o fitness hřiště pro dospělé. Děti to neví. Naštěstí. Intenzivně se snažíme vymýšlet roztodivné hry s využitím fitness prvků. Hysteráky zažehnány. 

Po příjezdu se objevuje provozovatelka penzionu. Dostáváme zjeb, že prý měla taky děti, ale takový bordel doma neměla. Bráníme se, že těch dětí je tu deset. Nezájem. To když ona..... Grrrrrr.

Večer se scházíme již u třetí lahve vína. Při sdílení zážitků z tohoto dne chytá jednu po druhé hysterický smích. Padá z nás napětí z únavy a únava z napětí. Je nám fajn. 

Den poslední: 

Dnes odjíždíme. Rozhodujeme se využít nedaleké kids friendly restauraci a zastavujeme se cestou na oběd. Objednáváme si. Někteří si dávají jen kafe.

10 minut po objednávce - kafe není, jídlo není, děti si celkem poklidně hrají v herničce.

20 minut po objednávce - kafe není, jídlo není, dětem už hernička začíná být malá a rozšiřují své teritorium i do restaurace. 

30 minut po objednáve - kafe není, jídlo není, děti dostávají hlad. Ti co chtěli kafe, odjíždějí bez něj. 

40 minut po objednávce - první polévky. Děti začínají být unavené. Zrychlují pohyb a intenzitu hry. Přijatelnost her se snižuje. 

50 minut po objednávce - už po třetí od objednávky urgujeme její dodání. Dozvídáme se, že kdesi v restauraci je zájezd 100 dětí, nestíhají. Ještě 20 minut. Rušíme objednávku, děti už šílí. Sytíme je čím se dá a sami hladoví odcházíme. 

Před restaurací bohužel potkáváme trampolínu. Vašík tam chce zůstat. Hysterák. Končí připoután v kočárku, jinak by pozici neopustil. Jsme unavení (dorazili už i někteří tatínci), hladoví, naštvaní. Už chceme domů. Slibujeme co se dá, jen ať už jedeme. 

Děti v autě usínají. Až na ten hlad se situace stabilizuje. Cesta utíká rychle. Jsme doma. 

Několik z nás matek v následujících dnech prodělává drobné virozy, ztráty hlasu apod. I přes to se mi už druhý den po návratu stýská. Byl to intenzivní, místy adrenalinový až extrémní zážitek, ale už teď doufám, že podzimní repete bude. Ty večery u chůviček mi prostě chybí. 

S láskou a díky věnováno Lucce, Marušce, Míše, Mišce, Kátě a vší té drobotině, co nám nedá spát:) 

Vaše zoufalá matka, která se nevzdává

hanna, 20.7.2015

Další informace